Translations:KAVAN Beta 1400 - Instruction manual/106/cs: Difference between revisions
Mrs. Kavan (talk | contribs) (Created page with "U modelu ovládáme nejen zatáčení, ale při průletu zatáčkou do jisté míry i náklon modelu. Za normálních okolností model letí přímo bez náklonu s křídlem vodorovně. Zatáčku naopak model prolétá v náklonu, do kterého model uvedeme křidélky. Pro každou rychlost a poloměr zatáčky existuje určitý optimální náklon, kdy model ztrácí minimum energie - to je důležité především v klouzavém letu, kde ztráta energie znamená ztrátu v...") |
Mrs. Kavan (talk | contribs) No edit summary |
||
| Line 1: | Line 1: | ||
'''Zatáčka s křidélky a výškovkou'''<br>Předpokládejme, že nácvik průletu zatáčkou zahájíme ve vodorovném letu. Zatáčka vyžaduje v ideálním případě koordinovanou práci všech tří ovládacích ploch, která zajistí, že model prolétne zatáčku s minimální ztrátou výšky a trup bude v každém okamžiku mířit ve směru tečny oblouku zatáčky. Pro začátek si situaci zjednodušíme tím, že nebudeme používat směrovku, jejíž používání není u modelu této kategorie úplně nezbytně nutné. Ve skutečnosti ale právě především modely jako jsou větší větroně, hornoplošníky ve stylu Piper nebo Cessna, provádějí zatáčku mnohem lépe i s použitím směrovky. Zatáčku (např. doleva) začneme tím, že model nakloníme doleva vychýlením ovladače křidélek vlevo. Úhel náklonu je úměrný poloměru zatáčky (a také rychlosti letu modelu) - čím má být poloměr zatáčky menší, tím musí být náklon větší (ostrou zatáčku můžeme „říznout“ jenom tehdy, pokud má model dostatečnou rychlost). Začneme jenom mírnou zatáčkou s náklonem 20–30 stupňů, ne více. Jakmile je model v požadovaném náklonu (stále ještě letí přímo), vracíme ovladač křidélek do neutrálu a současně začneme zatáčku točit citlivým přitažením výškovky. To je umožněno tím, že nakloněná výškovka funguje zároveň také jako směrovka (malá ukázka vektorové fyziky a skládání a rozkládání sil) - naštěstí nám přitažená výškovka pomáhá zatáčku „točit“.<br>Přitažení výškovky je nezbytné také proto, že model v náklonu bude mít jistou tendenci klesat - tím větší, čím je větší náklon. Je to dáno tím, že efektivní nosná plocha křídla (svislý průmět křídla do vodorovné roviny) v náklonu je nižší, než efektivní nosná plocha křídla ve vodorovné poloze, takže křídlo dává poněkud nižší vztlak (tím nižší, čím vyšší je náklon). V zatáčce také musíme překonávat setrvačné síly, které nutí model pokračovat v přímém letu atd. - bylo by to na dlouhé povídání, zde nám jde jen o popis toho, jak se model v zatáčce řídí. Výškovku přitahujeme jenom tolik, aby model zatáčku prolétal téměř vodorovně - s trupem skoro rovnoběžným se zemí - s co nejmenším klesáním. Jakmile prolétneme zhruba 3/4 oblouku zatáčky, je čas model vychýlením křidélek na opačnou stranu srovnat, současně se povoluje přitažení výškovky.<br>Pamatujte, že bez správného přitažení výškovky není možné zatáčkou proletět, pokud nepřitáhnete nebo přitáhnete málo, model přejde do klesání (to je častá začátečnická chyba pilotů, kteří si nedají říci a začínají sami - uvedou model do první zatáčky po startu a potom už jen strnule přihlížejí, jak se model v sestupném letu zapíchne do země). Pokud přitáhnete příliš, je to také špatně, protože hrozí ztráta rychlosti a pád modelu. | |||
Latest revision as of 13:38, 29 April 2024
Zatáčka s křidélky a výškovkou
Předpokládejme, že nácvik průletu zatáčkou zahájíme ve vodorovném letu. Zatáčka vyžaduje v ideálním případě koordinovanou práci všech tří ovládacích ploch, která zajistí, že model prolétne zatáčku s minimální ztrátou výšky a trup bude v každém okamžiku mířit ve směru tečny oblouku zatáčky. Pro začátek si situaci zjednodušíme tím, že nebudeme používat směrovku, jejíž používání není u modelu této kategorie úplně nezbytně nutné. Ve skutečnosti ale právě především modely jako jsou větší větroně, hornoplošníky ve stylu Piper nebo Cessna, provádějí zatáčku mnohem lépe i s použitím směrovky. Zatáčku (např. doleva) začneme tím, že model nakloníme doleva vychýlením ovladače křidélek vlevo. Úhel náklonu je úměrný poloměru zatáčky (a také rychlosti letu modelu) - čím má být poloměr zatáčky menší, tím musí být náklon větší (ostrou zatáčku můžeme „říznout“ jenom tehdy, pokud má model dostatečnou rychlost). Začneme jenom mírnou zatáčkou s náklonem 20–30 stupňů, ne více. Jakmile je model v požadovaném náklonu (stále ještě letí přímo), vracíme ovladač křidélek do neutrálu a současně začneme zatáčku točit citlivým přitažením výškovky. To je umožněno tím, že nakloněná výškovka funguje zároveň také jako směrovka (malá ukázka vektorové fyziky a skládání a rozkládání sil) - naštěstí nám přitažená výškovka pomáhá zatáčku „točit“.
Přitažení výškovky je nezbytné také proto, že model v náklonu bude mít jistou tendenci klesat - tím větší, čím je větší náklon. Je to dáno tím, že efektivní nosná plocha křídla (svislý průmět křídla do vodorovné roviny) v náklonu je nižší, než efektivní nosná plocha křídla ve vodorovné poloze, takže křídlo dává poněkud nižší vztlak (tím nižší, čím vyšší je náklon). V zatáčce také musíme překonávat setrvačné síly, které nutí model pokračovat v přímém letu atd. - bylo by to na dlouhé povídání, zde nám jde jen o popis toho, jak se model v zatáčce řídí. Výškovku přitahujeme jenom tolik, aby model zatáčku prolétal téměř vodorovně - s trupem skoro rovnoběžným se zemí - s co nejmenším klesáním. Jakmile prolétneme zhruba 3/4 oblouku zatáčky, je čas model vychýlením křidélek na opačnou stranu srovnat, současně se povoluje přitažení výškovky.
Pamatujte, že bez správného přitažení výškovky není možné zatáčkou proletět, pokud nepřitáhnete nebo přitáhnete málo, model přejde do klesání (to je častá začátečnická chyba pilotů, kteří si nedají říci a začínají sami - uvedou model do první zatáčky po startu a potom už jen strnule přihlížejí, jak se model v sestupném letu zapíchne do země). Pokud přitáhnete příliš, je to také špatně, protože hrozí ztráta rychlosti a pád modelu.